KDYBY ŠKOLA MOHLA MLUVIT

 

Připusťme, že z většiny míst kolem nás je možné vyčíst atmosféru, že se pocity lidí vsákly do zdí budov a že se dokážou připomínat dalším návštěvníkům. Také v knihovně vnímáte vůni všech těch informací, na úřadech vás pohlcuje povýšené dusno a v čekárnách u lékaře dezinfekční vážnost? A zamýšleli jste se nad tím, co vyzařuje ze školních budov? A co když je to tím, že zdi nemají jen uši, jak zní známý frazém, ale že vnímají, a dokonce samy myslí. Co by asi o nás řekla naše škola, kdyby mohla mluvit? – Nad touto otázkou se zamýšleli vybraní žáci sedmých ročníků.

 

Ahoj, jsem škola a právě slavím 25. narozeniny. Jelikož jsem tu už dlouho, tak vám něco povím o tom, co se mi stává téměř každý den. Už od rána čekám na to, až se do mých budov nahrnou všichni žáci. Chytří i méně důvtipní, starší i mladší, hodní i neposlušní. Někteří přicházejí brzy ráno a navštěvují družinu. Společně si tam hrají a čekají na mé zvonění, s ním zasedají do školních lavic. Některé děti do družiny nechodí, čekají před školou a na mém dvoře hrají nejrůznější hry. Někdy je pozoruji a říkám si, jak moc se za těch dvacet pět let změnily. Před čtvrt stoletím ještě nebyly mobilní telefony, a tak si děti hrály na hřištích a lezly po stromech. Dnes je tomu podobně, ale svět techniky mnoho změnil, někteří proto postávají v koutě a jsou vtaženi do virtuálního světa.

 

Když školník otevře dveře a děti se vydají do mých budov, vím, že začíná nový den a je čas se probrat a připravit se na nával dalších žáků. První zvonění, děti otráveně usedají do lavic a já jen sleduji učitele, kteří prožívají svůj den v práci. Ale na mém pozemku se najdou i zábavnější situace, ke kterým bych přidala tělocvik, výtvarnou výchovu a „pracovky“.

 

Poslední zvonění je hudba pro mé uši. Děti odcházejí domů, je pomalu konec dne a já můžu začít v klidu usínat. Nevím, jak víc popsat těch 25 let. Svoji práci mám moc ráda a nevyměnila bych ji za nic na světě.

 

(J. Povolný – 7.A)