Almanach 2014/2015
Hned na začátku školního roku se rozjela skupina starších žáků z 8. a 9. třídy do Pirny. Po prohlídce gymnázia a předání malých dárků byly pro žáky připraveny zajímavé aktivity v přírodě.
Netradiční bylo i rozloučení tříd 9.A a 9.B se školou. V klubu Apollo strávili deváťáci se svými rodiči a učiteli příjemné odpoledne. Vtipným momentem v připraveném programu bylo i udělování originálních učitelských vyznamenání, řádů.
ŽÁCI 8.A PSALI NA TÉMA ATMOSFÉRA VE TŘÍDĚ
Atmosféra v naší třídě asi nepůsobí na učitele a okolí příliš pozitivně, mnozí učitelé tak svůj negativní názor často tlumočí našemu třídnímu učiteli, který si s naší třídou láme hlavu již od pátého ročníku. A tam to všechno začalo. V 5. třídě nás smíchali za účelem „sportovní třídy“, ale místo toho vznikla pouze třída rozjívených kluků a pár holek. Na začátku nás bylo něco kolem dvaceti, ale postupně nás ubývalo, moudřejší totiž odešli… Na téma atmosféra v naší třídě si můžeme položit spousty otázek, avšak ne na všechny se dá odpovědět. Ani já totiž nevím, proč je atmosféra taková, jaká je, jestli je to vina naší celé třídy, nebo zda jsou na vině pouze někteří neukáznění jedinci, kteří se neumí chovat. Proč se někteří vůbec chovají tak, jak se chovají? Proč mají někteří tu potřebu vykřikovat či mluvit sprostě o hodinách? Jak je vůbec možné, že někteří už prakticky nejsou schopni promluvit na druhého pár smysluplných slov, aniž by u toho nepoužili nějaké to sprosté slovo? Na tyto otázky by se rád dozvěděl odpověď každý, kdo přišel s naší třídou do kontaktu, obávám se však, že odpovědi zůstanou navždy skryty a nám nezbude nic jiného, než nadále spekulovat o možných příčinách.
Jaké je to v naší třídě? Velmi lehká otázka, ale těžká odpověď. V naší třídě je to jako na horské dráze. Znáte ten pocit, když jste na horské dráze? Ne? Tak já vám to popíšu. Když si sednete do sedadla, začnete mít pocit strachu, jste nervózní, nevíte, co máte čekat. Poté se vláček začíná rozjíždět a někteří z nás mají stále větší a větší obavy. V jiných se ale strach rozplývá a stoupá v nich zvědavost, když souprava začíná najíždět na kopec, nudí se a zdá se jim, že ten strach byl naprosto zbytečný. A pak, když přežijí přeháňku nudy, přijde ten strach, který měli na začátku, protože se řití dolů, slyší lidi okolo, jak ječí, ale i když jim jekot vadí sebevíc, nemohou vystoupit, nemohou vstát a odejít. A tak ječí a řvou také, aby to v tom řvoucím davu vydrželi. Když jsou na konci a pomalu zastavují, všechny negativní pocity zmizí a přijdou pocity úlevy a radosti. A přesně takové pocity mám z naší třídy. Jsme zlobiví, protože na sebe chceme upozornit, nadáváme si, ale když jde do tuhého, jsme spolu.
Atmosféra v naší třídě je naprosto obyčejná, je tu hlučno jako v každé jiné třídě, kluci se baví v rohu a dělají „kraviny“, holky zase sedí a žvaní o pitomostech. Každý z nás je ale jiný a něčím speciální. Máme tu vtipálky, zlobily, nemluvy a „drsňáky“, co chtějí být středem pozornosti. V podstatě ale držíme při sobě a máme se rádi nebo se alespoň snažíme.
